ESCRIMA

Escrima - umění lidu Filipín

Escrima je španělské slovo (doslovně přeloženo "potýkat se") popisující filipínské bojové umění. Jde o relativně málo známé bojové umění s dlouhou a drsnou historií, datovanou zpět od roku 1521, z dob, kdy Španělé podnikli invazi, a na čas ovládli Filipíny. Tato skutečnost vysvětluje, proč filipínské bojové umění nese španělský název.

Před invazí Španělů bylo toto dynamické umění známé jako Kali. Kali pochází ze slova kalis neboli čepel. Datuje se daleko zpět před tím, než se Číňané dynastie Ming usadili na Filipínách. Kali se cvičilo ostrovany a bylo používáno k obraně a sebeobraně celá staletí před španělskou invazí. Toto umění je také známé pod názvem, Arnis de Mano (španělský termín znamenající ozbrojenou ruku).

Když zůstávalo v roce 1700, po dlouhém a těžkém boji, španělské panství neotřesitelné, všechno učení a studium tohoto umění bylo zakázáno. Filipínští mistři bojových technik Escrimy způsobili Španělům mnoho potíží, a proto to prý nebyla věc vhodná pro podrobený lid. Escrima se tak stala skrytým uměním, zcela mimo oči Španělů. Když pak došlo k jejími znovuobjevení, ze strany Španělů to prošlo bez povšimnutí. Toto umění se totiž praktikovalo při hudbě a bylo předváděno beze zbraní. Pro Španěly to byl jen plynoucí tanec. Tento tanec se pak stal populárním i mezi Španěly samotnými. Tento "tanec" byl předváděn na místních festivalech a v časech fiesty.

Všechny tance však obsahovaly mnoho bojových prvků a tímto způsobem si Filipínci uchovali a cvičili své zakázané bojové umění přímo před nosy svých španělských dobyvatelů, kteří zapomněli, že za všech okolností zakázali studovat a cvičit toto vražedné bojové umění. Je zajímavé poznamenat, že i dekorativní ornamenty na jejich lidových krojích zachovaly jejich abecedu, poté co Španělé spálili všechny jejich knihy.

Escrima tedy nikdy nezanikla a španělští vojáci to ke své hrůze často zjišťovali za času revolty. Z generace na generaci, z otce na syna se dědilo umění Escrima a bylo uchováváno za zavřenými dveřmi. Stalo se velmi tajným uměním a cizinci se s ním nesměli seznamovat.

Když skončila španělská nadvláda, přišli Američané. To se stalo okolo roku 1898. S americkou nadvládou se zákaz cvičení Escrimy uvolnil. Přátelská utkání zaujala své místo na nejrůznějších lidových slavnostech, ale učitelé nikdy neotevřeli své dveře a umění zůstávalo vysoce utajeno. I když byl zákaz odvolán, neznamenalo to, že by byli Filipínci mnohem šťastnější pod americkou nadvládou, než pod španělskou. Časem přibylo nepokojů a teklo mnohem více krve. To se událo na počátku roku 1900. Ovšem během této doby se Filipínci stali poslušní cizím příkazům.

Za staletí bojů proti utlačovatelům z cizích zemí vystřídali snad všechny formy odporu. Shledali ovšem, že každá forma odporu jen nechává ostatní nechráněné. S tímto na mysli většina ostrovanů složila zbraně a vychutnávala krátké období relativního míru. Všichni s výjimkou Moros z jižních hor.

Se zasahováním amerických zákonů Morové pokračovali v opozici proti cizincům na své rodné půdě krvavými boji. Muslimští Morové byli záludnými bojovníky a jejich nenávist byla posilována jejich přirozenou nenávistí proti všem lidem křesťanského vyznání. Pod palbou amerických děl se stávali Morové fanatickými bojovníky. Dle jejich náboženství, všichni křesťané zbavení života, jim zajišťovali místo v nebi. Často nosili rudý šátek na vyholené hlavě. To znamenalo, že neustanou v zabíjení, dokud nebudou sami zabiti. Nebyl to snadný cíl. Vojáci U.S. byli v těch dobách ozbrojeni pistolí ráže .38. Ale jak historie ukázala, neměla tato zbraň, dostatečnou zastavovací sílu. Je například historicky zaznamenáno, že americký důstojník zcela vyprázdnil zásobník .38 do muslima, který na způsobená zranění zemřel, ale ne dříve, dokud Američanovi neusekl hlavu. Tyto zkušenosti později zcela pochopitelně vedly k zavedení ráže .45.

Zda byli muslimové ve skutečnosti opravdu poraženi nebo ne, to je vděčný materiál pro diskusi. Ale ve válce, která následovala mezi Američany a muslimy, mnoho set mužů, žen a dětí kmene Moro bylo zavražděno puškami a děly Američanů. Důsledkem bylo, mimo lokálních konfliktů, že nájezdy byly zastaveny a bitvy utichaly.

Na čas, se Filipíny staly dominiem, ale po skončení druhé světové války, museli Filipínci opět čelit dalšímu násilí a krveprolévání. Ale tentokrát proti Japoncům. V té době byla americká intervence vítána a Filipínci ochotně vstupovali do služeb Američanů a bojovali bok po boku, jako přátelé s lidmi, kterým ještě donedávna podřezávali krky.

Protože jejich bojová technika byla tak efektivní v boji muže proti muži, byli Filipínci často nasazováni pro operace typu gueryllové války na ostrovech. Na hlídkách procházeli džunglí v trojúhelníkových formacích, s nejlepším bojovníkem v čele. Point man (muž na špici), jak byl nazýván, přicházel do kontaktu s nepřítelem jako první. Zneškodnil ho (nebo je) a pokračoval v postupu, zanechávajíc mužům v zadu dokončující práci.

Po válce mnoho Escrimadorů opustilo své domovy na ostrovech a emigrovali do Spojených Států, usadili se na Hawaji a v Kalifornii. V cizí zemi měli tendenci spojovat se do malých skupin. Stali se hlavním zdrojem námezdní pracovní síly. Okopávali brambory, orali pole, bojovníci Filipínských Ostrovů sami rezignovali a zabývali se domácími pracemi. Dokonce i děti věděly málo o umění svých otců. Pokud bylo slyšet klapání tyčí a cinkot oceli za nocí a podivní mladíci s šikmýma očima se začali zajímat o umění, vždy to bylo na okraji zájmu. Nové generace se musí učit žít v míru, ale vůdci nemohou tak snadno zapomenout na umění, které jim pomáhalo tak dlouho přežít.

Už se zdálo, že umění vymře. A když už tomu tak pomalu bylo, některé z dětí jej objevily a pod vedením otců se mu učili opět rozumět. Bylo to jejich právo, rodné právo, zcela jejich. A tak opět začala vzkvétat Escrima - umění lidu Filipín.

 

Po stopách umění tajemných Morů

Čínská, japonská nebo korejská bojová umění mají v sobě něco z národní povahy a myšlení té či oné země. Vlastenectví a z toho vyplývající ukázněný dril, rodinný přístup k výuce apod. Filipínská Escrima žádnou morální zprávu o hrdosti nenese, a po přečtení tohoto článku vám jistě dojde proč.

Chronologie vývoje bojových umění se zbraněmi je velice zajímavá už proto, že v nejednom případě (na více místech v jiném čase) se okolnímu světu zviditelňovala prostřednictvím různých bojových střetů, šarvátek, ale také opravdových válek. Pro neasiaty však byla po dlouhá staletí skutečná tabu. Kdyby jste se zeptali, které bojové umění poznali Američané jako první, pak vězte, že to nebylo ani Kenpo, ani Karate, ani Kobudo, ale filipínská Escrima.

Samotné seznámení se s touto svéráznou odnoží (během ozbrojených výpadů proti obyvatelům filipínských ostrovů na přelomu 19. a 20. století) nebylo však nijak příjemné. Smrtonosné nože nejrůznějších tvarů, dýky, krátká kopí, nabroušené bumerangy či rattanové tyče v rukou obyvatelů nedozírných džunglí se pro většinu naverbovaných vojáků staly doslova noční můrou. Nepomohly jim ani pistole, ani pušky, a tak po více než osmnácti letech opakovaných výpadů se tato kolonie džunglových ostrovů stala krvavým pomníkem americké invaze. Bohaté zkušenosti z dob občanské války či z početných srážek s domorodými indiány byly proti filipínským četným výpadům pouze malým historickým dobrodružstvím.

Jinak je třeba říci, že domorodé obyvatelstvo žijící v té době v kmenech, klanech, sektách či loupežných skupinách a uctívající tři soupeřící náboženství, se dorozumívalo devíti různými jazyky a že obvykle je dokázal stmelit pouze vnější nepřítel. Kdo z jakéhokoli popudu sahal na jejich svobodu a nezávislost, dostal se do velké nemilosti, která se pro filipínské hordy stala otázkou bytí a nebytí, života a smrti.

Nejnebezpečnější složkou domorodých odpůrců se stali fanatičtí stoupenci islámské víry Morové, kteří se díky divokému loupežnicko-pirátskému způsobu života stali pro potenciální dobyvatele symbolem smrti.

Jistý Mark Hallenworth, na sklonku minulého století příslušník americké armády, později nájemný vojenský dobrodruh, který v rozsáhlých džunglích poznal nejen ostří nožů Morů (údajně byl zraněn několikrát), ale i "ostré spáry" malárie a cholery, je jednou popsal takto: "Byli to divoši, kteří nerespektovali nic. Jejich jediným cílem bylo co nejrychleji vám podříznout hrdlo nebo odtít hlavu. Nikdy se nevzdávali, ani proti desetinásobné přesile. Šokující bylo zejména to, že než jste stačili na některého vystřelit, dotyčný stihl těmi proklatými noži a bodci, které nosili snad i ve vlasech, zabít i čtyři lidi. Osobně jsem se zúčastnil sedmnácti vylodění (celkově jich bylo 38), a přece jsme je nikdy neporazili."

Ještě víc šokující bylo prohlášení jednoho nejmenovaného plukovníka, jenž po mnoha neúspěších byl oficiální vládou pověřen vedením takzvané trestné výpravy. "V této oblasti se jakoby zastavil čas. Mory jsme zde našli přesně takové, jakými se stali před sedmi stoletími po přijetí islámské víry z Jávy. Fungovala zde otrokářská společnost jako svrchovaný systém sultanátu. Jakýkoli pokus o vyjednávání vždy skončil zavražděním parlamentářů - tím nejstrašnějším způsobem. Teprve později jsme se dozvěděli, že všichni zabijáci vyslaní do svaté války museli nejdříve dostat požehnání od místního immana, který si na znak bojového odhodlání nechal okolo genitálií a všech hlavních tepen omotat drát, aby si tak po případném zranění prodloužil život a mohl ještě alespoň na okamžik brutálně vraždit."

Jednou z nejagresivnějších vrstev divokých Morů byla větev "vražedných strojů"- Juramentadové. Od ostatních bojovníků se lišili oholeným obočím a červeným šátkem na vystříhané hlavě. Střety s nimi vždy skončily smrtí jedné nebo druhé strany. Mimořádně nebezpeční byli ve skupinách, protože vzájemným povzbuzováním se z nich stávaly skutečné šelmy, které nejednou již po zabití protivníka ukájely žízeň po krvi znetvořováním nehybných těl. Jedním z obávaných vůdců této sekty smrti byl imman Tungalan, kterého se v roce 1904 podařilo zajmout prostřednictvím výkonné jednotky vojenského guvernéra Scotta. Ke všeobecnému překvapení však rozený vůdce nebyl popraven, ale díky vyšším zájmům jen poslán do vyhnanství na ostrov Pata. Kdo se však domníval, že tím starou šelmu změní, velice se mýlil. Zakrátko na ostrově vycvičil početnou skupinu domorodců a po něco více než roce napadl nic netušící americké námořníky, kotvící v sídle Mejan. Průzkumná hlídka objevila pozabíjené námořníky až za několik dní a třebaže dravá zvěř a pálící slunce jejich těla již dostatečně poznamenaly, stopy po vražedných dýkách a mačetách byly evidentní. Když hlídka svůj nález okamžitě nahlásila do štábu sedmnácté bojové pěchoty, byli zmobilizováni všichni její příslušníci. Tak byl zahájen hon na Tungalana. Kromě klasických pistolí a pušek byly v boji použity i lehké kanóny a ruční výbušniny. Navzdory obrovské přesile Morové odolávali téměř tři dny a noci, přičemž ztráty na obou stranách byly obrovské. Akce skončila teprve čtvrtý den večer, kdy snad po pěti výstřelech zahynul poslední divoch. Po přehodnocení boje, kdy zhruba stovka Morů dokázala dvaasedmdesát hodin vzdorovat více než pětinásobné a mnohem lépe vyzbrojené přesile, se začaly do americké armády zavádět automatické pětačtyřicítky, které se nakonec staly jazýčkem na vahách téměř osmnáct let trvající války. Navzdory doslova neuvěřitelnému bojovému fanatismu a obrovské zručnosti v Escrimě se proti "opakovačkám" bojovalo velmi těžko. Do roku 1916 Američané tak, až na několik výjimek, ovládli takřka všechny kmeny severních a středofilipínských ostrovů. V nemalé míře však k tomu přispěli i takzvané vyhlazovací akce, kdy při přepadech domorodých osad a vesnic nebyly ušetřeny ani ženy a děti.

Četné vzpoury tím však nezanikly a dobyvatelská vojska, plnící koloniální poslání, musela i nadále svádět s domorodci lyté boje. Tmaví potomci svých otců se vedle Escrimy brzy neméně zručně naučili zacházet i se střelnými zbraněmi a stali se tak reinkarnovanými mstiteli svých výbojných předků. Také díky nim v roce 1935 Filipíny získaly zpět svou nezávislost, kterou jim již nikdo nevzal. Četné pokusy různých asijských zemí včetně Japonska ztroskotaly, jakmile zjistily, že je lepší se vzdát dobyvatelských choutek nežli nakonec podlehnout všudypřítomnému nebezpečí v podobě tropické malárie, moru či ostrých dýk, mačet a rattanových tyčí mistrů Escrimy.

Co je vlastně Escrima?

     I pro historiky je těžké udělat si ucelený obrázek o dějinách filipínského bojového umění s chladnými zbraněmi Escrima. Zdá se, že musíme dnes vycházet z toho, že současná Escrima je jakási symbióza z původních domorodých systémů a španělského vlivu. Konec konců 300 let španělské nadvlády muselo zanechat na Filipínách své stopy. Jak jinak by se dali vysvětlit historické záznamy např.o potlačení vzpoury v Pangasinan z roku 1762, kde Španělé úspěšně použili domorodých jednotek pouze pod velením španělského důstojníka?
     Zdá se mi, že Španělé chytře využívali metod, které před nimi praktikovali již Římané ve 4.století, kdy v boji proti germánským kmenům používali jimi vycvičené germánské vazaly. Ti znali velmi dobře své soukmenovce, jejich zvyky, tradice a bojové strategie. I Britové použitím té samé metody byli schopni se 40 000 muži ovládat celý indický kontinent.
     Je tedy zřejmé, že jako Escrimadores byli nazýváni ti domorodí bojovníci, kteří se v zájmu a pod vedením Španělů naučili španělskému šermířskému umění. Spojením domorodých technik Escrimy a španělských technik šermu byli poté svým soukmenovcům skutečně nebezpečnými protivníky.
     Zatímco v Evropě je filipínské bojové umění Escrima relativně málo známé, tak oproti tomu v USA je díky filipínským utečencům velmi rozšířené a oblíbené. Do podvědomí veřejnosti se dostalo mimo jiné také díky již zemřelému Bruce Lee a jeho filmům.
     Důležitou součástí výuky v Escrimě je mentální postoj k boji. Nejde jenom o efektivní techniky a vývoj explosivní síly, ale i o pozornost, kontrolovanou agresivitu a vyrovnání se se stresovými faktory v boji. Proto je tento systém vhodný i pro ženy a nesmělé lidi.
     Bylo zjištěno, že o úspěchu v boji rozhoduje asi ze 60% psychika člověka. Defensivní a ustrašené držení těla neposkytuje v nebezpečí obranu. Proto žák, který se učí Escrimu, se naučí nejen efektivně bránit se skoro všemi předměty denní potřeby, ale také prochází komplexním výcvikem přístupu k boji. Naučí se kompletně ovládat sebe a svou tělesnou sílu a díky mnoha takto zaměřeným průpravným cvičením žák už po poměrně krátké době cítí první pozitivní účinky a schopnosti. Na druhou stranu učitel (Guro) očekává od svého žáka, že projeví dostatečnou pilnost i trpělivost a prokáže svému učiteli přirozený respekt