Jablonický Pavol
Svalovci se předvádějí na pódiu. Ukazují bicepsy, tricepsy a sbor rozhodčích pozorně zkoumá symetrii jejich těl. Koná se mistrovství světa v kulturistice, dokonce až u protinožců. Je říjen 1988 a tenhle šampionát se v australském Brisbane stává jednou z největších atrakcí Světové výstavy EXPO. Československo reprezentuje jediný borec - Pavol Jablonický, a to v absolutní kategorii nad 90 kilogramů. A vede si výtečně.
„Do Brisbane bych býval už nemusel cestovat. Rok předtím jsem se v Madridu stal mistrem světa do devadesáti kilo, a přesto mi v naší zemi nebylo povoleno, abych přešel k profesionálům. Když jsem do Austrálie přiletěl, Němci i Rakušané se mě udiveně ptali, co tam ještě dělám a proč už nejsem u profíků," vzpomíná rodák ze slovenské Senice, který už od roku 1982 žije v Hradci Králové a od devadesátých let jako český občan hájí barvy naší země. Do profesionálního tábora totiž může přestoupit jen ten svalovec, který vyhraje mistrovství světa, a děje se tak okamžitě. Jablonický však v osmaosmdesátém je nucen jít se svou kůží, vlastně se svým tělem, na trh ještě jednou. Brzy po zahájení soutěže však je jasné, že může zvítězit buď Čechoslovák, nebo Švéd. Pavol Jablonický, nebo Mats Kardahl. „On byl o devět kilo těžší než já, měl mohutné nohy, ale na vršku mu toho trochu chybělo. Neměl tak dokonalé svalstvo paží a těla," tvrdí o svém sokovi jeho přemožitel.
Asi si řeknete, že tento magnet dívčího a ženského obdivu krotí své bicepsy a tricepsy od útlého mládí. Omyl, k systematickému kulturistickému tréninku se dostává přes hod oštěpem i diskem a vrh koulí až ve dvaceti letech pod dohledem zkušeného trenéra Pavla Zobače v Hradci Králové. A je si plně vědom svých dispozic.
Na Prvního máje 1987 vyhrává v Essenu mistrovství Evropy do 90 kilogramů. Tak přesvědčivě, že se o tom rozhoduje snad už při vážení. .. Ale vedení našeho kulturistického svazu s jeho nominací na říjnové mistrovství světa nepočítá. Proč? „Na čtyři reprezentanty nebyly peníze a funkcionáři považovali Minaříka, Jastřebského i Holiče za zkušenější kulturisty než mě. Ovšem v září na prestižní soutěži Grand Prix Sandow v Mariánských Lázních jsem je všechny porazil." Letenku do Madridu tedy Jablonický dostává, a tam v nezvykle rekordním startovním poli, které tvoří sedmatřicet kulturistů, opět přebírá zlato. Na stříbrnou pozici odsouvá Libora Minaříka, který byl mistrem světa rok předtím v Tokiu.
Druhá korunovace na příštím světovém šampionátu v Brisbane už definitivně otevírá Jablonickému bránu, dosud jako jedinému našemu kulturistovi, k vysněné profesionální kariéře. Její pravidelnou náplní je přibližně deset soutěží do roka a absolutním vrcholem, podobným jako mají tenisté ve Wimbledonu, podnik zvaný Olympie. Do něho ovšem může postoupit pouze dvacítka profesionálů na světě, bez ohledu na váhu a na výšku. Jablonickému se to daří dokonce čtyřikrát - v Rimini 1989, v Orlandu 1991, v Atlantě 1995 i v Las Vegas 1999. Přestože vždy končí ve druhé desítce, v níž se pořadí už neurčuje, je to husarský kousek. Přitom jako profík si na svou činnost musí vydělávat sám, především spoluprací se sponzory a natáčením různých reklam, někdy až způsobem neuvěřitelně puntíčkářským. A o vůli a sebeovládání v jídelníčku, který mu přikazuje odbourávat tuky, ani nemluvě. Na dotaz, což takhle dát si třeba husu nebo vepřovou s knedlíkem, reaguje: „Když jsem v přípravě, musím si nechat zajít chuť a nedovedete si představit, jak někdy velkou, i na chleba!"
Zdroj: Výňatek z knihy Hvězdy českého sportu I.
