YAKUZA

YAKUZA

O současném Japonsku bývá často tvrzeno, že spojuje tradice včerejška s technologiemi zítřka. Je bizardní, že několikasetletou tradicí se honosí i místní mafie nazvaná Yakuza. Jaké jsou její kořeny a co je původem jejich barvitých zvyklostí, které jsou s ní nejčastěji spojovány?

 Předpokládá se, že v současnosti má japonská mafie Yakuza kolem 110 tisíc lidí, rozdělených do cca 500 rodin. Největší z jejich organizací jsou Jamaguči gumi, Inagawa kai, Sumioši kai.

„Rodinné“ vnímání mezi nadřízeními a podřízeními je dáno tradičním vztahem oyabun – kobun (rodič – dítě), řadoví členové mají mezi sebou „ sourozenecký“ vztah (kyodai) a slovují se aniki (bratři). Mnoho členů yakuzy vznikne z mladistvých chuligánů bósózoku, dovádějících na rychlých motorkách. Jakkoliv se nejčastěji setkáváme s výrazem yakuza, její příslušníci se spíše označují jako gokudó (podsvětí), zatímco japonská policie používá výrazu bóryoukdan (násilnická organizace). Výraz yakuza pak pochází z hazardní karetní hry sanmaikaruta, kde kombinace osmičky, devítky a trojky (japonsky yaku, kyú, san) dává nejhorší myslitelnou kombinaci, takže výraz yakuza znamená něco jako „nejhorší z nejhorších“. Příslušníci této organizace ovšem při označování sama sebeze zvrácené hrdosti používají také. Tradice kulturního vzorce zněhož vykrystalizovala dnešní forma yakuizi, sahá velice hluboko. Již ve válečné romanci Heike monogatari (příběh rodu Taira) ze 13. století jsou popsáni „výrostci z Rohukary“ (sídloTairů) ktetří chodili po ganzích oděni do červených oděvů, což byla barva bojových praporců tohoto rodu, a bili a terorizovali politické odpůrce a vůdce Tairů Kijomoriho a zabavovali jim majetek. Lupičské bandy (akutó) či piráty (wakó) bych jako předchůdce yakuzi nevnímal, protože se nejednalo o urbanizované živly.

Skutečný počátek yakuzi můžeme nalézt až počátkem mírového období Edo (1603-1867). Po bitvě u Sekigahari a pádu Ósáckého hradu velice vzrostlo množství samurajů bez pána, roninů označovaných z kabukimono „odlišné podivíny“. Tito se vyznačovali hrubostí, nošením výstředních oděvů a extrémně dlouhých mečů, občas vytvářeli gangy a stali se trnem v oku vládnoucích šógunům z rodu Tokugawa, kteří proti nim zakročovali s pomocí policie (yoriki, dóšin) i nařízeními, oznamujícími některé zvyky kabukimono. Zakladatelka divadla kanuli (psáno  znaky s jiným významem) Ókuni zažila na přelomu 16. -17. století v Kjótu velký úspěch, když přenesla zvyky a mravy kabukimono nadivadlní scénu.

Dalším pramenem tradice yakuzi mohli být samurajští sluhové yakko. Ti pobírali kromě jiných výsad kolem dvou zlatých rjó ročně, často jim jejich pánové umožnili nosit toliko dřevěné meče, aby se při nějaké rvačce nedostali do problémů tím, že někoho zranili nebo zabili. V hlavním městě brzy vznikla antipatie mezi „městskými“ mači ywko a sluhy přímých vazalů šóguna, hatamato ykko. Obě skupiny tvořili gangy a např. v roce 1653 se stali aktéry v zuřivé rvačce v lázních „Tanzen“, takže oficiální místa přikročila k uzavření uvedeného podniku. Jakkoliv bitky mezi městskými a samurajskými yakko byly většinou nekrvavé, existovaly i výjimky. Poté, co byly skupinou hatamoto ywko zvanou džindi gumi zavražděn vůdce mači yakko Banzuin Čóbei, rozholi se jeho následovníci pro pomstu.

Čobei, který byl proslulý svým rytířstvím a ušlechtilostí, byl podle apokryfního pramene Kjúmu nikki v roce 1806 pozván do rezidence vůdce Džingi gumi, jistého Mizuno Džúrómazeona. Popsané události mají ovšem reálný historický základ. Jakkoliv Banzuin tušil léčku, pozvání na údajné usmíření přijal a byl zavražděn členy džingy gumi, kteří se vřítili do místnosti po hostině a usmrtili ho. Jeho tělo pak bylo nalezeno za tři dny v proudu řeky Kanda.

Jeho následovníci, vedeni silákem Tókem Gonebi, který údajně zardousil holýma rukama dva hrozivé psy, kteří ho napadli, se rozhodli pro pomstu. Týdenním výročí zavraždění obávaného nepřítele vyrazil Mizuno s osmnácti členy džingi gumi do čtvrti nevěstinců Joširawa, aby se pobavil a oslavil úspěch. Po dvou dnech a nocích hýření vyrazili tito výtečníci na vzduch, aby si pročistili hlavu. Když ta to povykující a smějící se skupina dorazila na místo zvané Japonský příkop, byla náhle překvapena skupinou devatenácti Gonbeiových mužů. Ten chytil Mizuna za kimono a zařval „To je za zabití našeho vůdce Banzuina zbabělou Lstí. Mohl bych tě na místě zabít, ale nechci si znečistit meč takovým podčlověkem jako jsi ty“. Potom vytáhl nůž a odřízl Mizunovi nos a uši. Stejně se vedlo i ostatním členům džingi gumi, kterým navíc útočníci odebrali meče, na které z důvodu překvapení   vůbec nedošlo, proto nemohli provést své smytí své hanby seppuku. Všichni pak po návratu do Eda seppuku stejně neušli za zneuctění svého stavu.

Existovalo úsloví, že „požáry a rvačky jsou červené květy Eda“ a mači yakko se rozhodně činili, aby na této situaci měli také svůj podíl. V romantické představě, prezentované i divadlem a literaturou předmoderního období, byli mači yakko občas vnímáni jako jacísi Robinové Hoodové, ochraňující měšťany před zvůlí samurajů. Tito „Date otoko“ („šviháci“), pojmenováni podle knížete Date Masamuneho) se ovšem ve skutečnosti jako ostatní yakko věnovali hazardním hrám, chvástáním a pozérstvím a jejich ušlechtilost byla spíše produktem divadla kabuki.

Dalším odvětvím yakuzi byla a je i v současnosti hazard (bakučin). Profesionální gambleři kutó provozovali vrchcáby a další formy hazardních her, současnosti jsou objektem ilegálních rychlých člunů. Hrací automaty pačinko kromě yakuzy obhospodařuje severo-korejská mafie, která tímto způsobem financuje část rozpočtu své izolované domoviny (v současné době má yakuza korejské kořeny v Ósace, Korea byl součástí imperiálního Japonska po anexi v roce 1911 a její základ byl právě tvořen Korejskými přistěhovalci).

Pocit jisté skupinové ochrany a možnosti realizace vedl k tomu, že jistou část yakuzy tvoří z hlediska japonské společnosti kromě Korejců i další párijský prvek , a to potomci „nečistých“ burakumin (hinin, eta), tj. lidé, jejichž profese měla v minulosti v době Edo (1603-1867) něco do činění s rituálním znečištěním spojeným například s koželužstvím a podobně. Tito „dówa“, jak jsou dnes označováni, nebyli často ani v současnosti asimilováni, a proto realizují své ambice ve světě organizovaného zločinu.

Překupníci a zastavárníci (tekla) obstarávali překupnictví kradeného zboží, zatímco co gangsteři ve vlastním smyslu (gurentai) si nechávali (a nechávají) platit za ochranu, vybírání výpalného má poetický název „tama wo toru“ (sběr perel). Strategie jsou přitom rozličné, např. pokud firma odmítá platit např. „fond na návrat Kudrilských ostrovů v Japonsků“, přijede před její budovu černě natřená dodávka s motivy válečných zástav a od rána do večera z ní křikloun z řad mafie řeční do mikrofonu o nedostatku vlastenectví příslušného podniku. Protože Japonci nemívají rádi konfrontace, většinou zaplatí. Jiná metoda, jak získat výpalné např. z kavárny, spočívá v tom, že ji členové yakuzi začnou navštěvovat, což je legálně nenapadnutelné, nicméně velice úspěšné ke strašení a odrazování zákazníků. Členy je totiž možno rozeznat podle oblečení, kobuni (podřízení) si často potrpí na havajské košile a obdobné formy extravagantního oděvu, který v konzervativním Japonsku vynikne ještě více.

Již od konce 17. Století je další specializací yakuzi trh práce. Když se např. v sídelním městě Edu budovaly residence knížat daimjó, kteří zde museli pobývat polovinu každého roku de facto jako rukojmí v rámci povinnosti sankin kótai, bylo nutno sehnat pracovníky pro stavbu. Organizování těchto příležitostných pracovních sil se stalo doménou yakuzi.

V souvislosti se stavebnictvím je i v současnosti běžnou praxí, že stavebník navštíví místního šéfa yakuzi a projekt mu oficielně ohlásí. Že při tom často dojde na „poplatek za ochranu“, je nabíledni, v okamžiku,kdyby se na tuto praxi pozapomnělo, série nešťastných náhod, požár na staveništi a podobně by ji rychle připomněla.

Prostituce je někdy a spojena i s pašováním děvčat z jihovýchodní Asie, například z Filipín, a to někdy i formou fingovaného sňatku, proto jsou imigrační opatření pro sňatek Japonce s osobou s inkriminovaných oblastí velice přísná. V poslední době vysoká poptávka i po děvčatech z Ruska, Ukrajiny a oblastí bývalého východního bloku. Vidina v domovině nevídaného zisku je vede do světa „mizu šóbai“ (doslova „obchodu s vodou“, to je rozlévaným alkoholem) a stávají se z nich hostesky, tanečnice v nočních klubech a prostitutky. Jakkoliv starší generace yakuzi se spíše z přesvědčení ubránila obchodu s drogami, mladá generace nesvazovaná tradicemi rychle objevila tento výnosný obor především v amfetaminech. Mimochodem sekta Óm šinrikjó která podnikla zákeřný sarinový útok v Tokijském metru, ji zásobovala tímto zbožími svých tajných laboratoří.

Obchod se zbraněmi spočívá v dovozu z Ruska, kromě pistolí v rámci tradice členové yakuzi občas používají i samurajské meče.

Politicky je yakuza blízká krajní pravici (uyoku) a to již od konce 19. Století, kdy tajné společnosti se spojením na organizovaný zločin (např. společnost černého draka-kokuriukai) sledovali Japonské zajmi na asijském kontinentu. Tairiku rónin (pevninští róninové) se nezávisle pohybovali na území Číny Mandžuska apod. a prováděli špionáž a další aktivity ve prospěch vlasti. Po prohrané válce v roce 1945 bylo Japonské hospodářství v troskách, přídělový systém a rozvinutý černý trh paradoxně nahrál dalšímu rozkvětu yakuzi , jejíž část byla p vítězství Mao Ce Tunga v číně začátkem 50. Let tajně podporována CIA jako protivník rizika komunistického puče.

Jakkoliv v minulosti bývala yakuza vnímána (především sama sebou) jako určitý ochránce tradičních Japonských hodnot, současnosti se o dění veřejné mínění odvrací. Dříve platilo rčení „ jednou yakuza, navždy yakuza“ a příslušníci bóryokudan neměli příliš šancí se ze světa organizovaného zločinu vymanit, v současnosti Japonská vláda podporuje programy na začlenění bývalých členů yakuzi do společnosti.